Články od našich terapeutů,...

...které Vás ještě více přiblíží naší praxi...

Mgr. et Mgr. Štěpánka Hermannová

Džungle psychoterapie aneb Jak vybrat svého terapeuta

České prostředí je díky právní nezakotvenosti psychoterapie mimo zdravotnictví nepřehlednou džunglí. Připravili jsme pro Vás vodítka v podobě otázek, pomocí nichž byste se v této džungli neměli ztratit a o co více, měli byste podle vodítek najít cestu do užitečné spolupráce s vhodným terapeutem.

  • Kdo je psychoterapeut? Jaké má splňovat kvalifikační požadavky?
Psychoterapeut Vás pomocí konzultací provede procesem cíleným na zmírnění nebo odstranění Vašich potíží, které mohou mít různou podobu – od momentální životní nespokojenosti, přes problémy ve vztazích až po zažitá traumata. Psychoterapie pomáhá ke zvládnutí obtíží, které život přinesl, a ke zvýšení prožívané kvality života. Pomocí psychoterapie dochází zpravidla také k rozvoji sebepoznání, sebepřijetí, sebeocenění a seberealizace.

Psychoterapeut (dle standardu České asociace pro psychoterapii, z. ú.,) by měl:
  • mít vysokoškolské magisterské vzdělání v humanitním oboru (psychologie, sociální práce, sociální pedagogika aj.)
  • měl by být absolventem či frekventantem psychoterapeutického výcviku s akreditací některé z profesních organizací (např. ČAP, ČPtS, EAP)
  • měl by se pravidelně účastnit supervize a dále se v psychoterapii vzdělávat.
Terapeuti terapie-slovem.cz následují standard ČAP.

  • Psychoterapeut jakého psychoterapeutického směru je pro mě vhodný?

Image 1

...kolik je psychoterapeutů, tolik je psychoterapií...

Na tuto otázku nelze příliš snadno zodpovědět, neboť kolik je psychoterapeutů, tolik je psychoterapií. Psychoterapeutický směr psychoterapeutovi udává základní pojetí jeho práce, může však ve své praxi kombinovat různé přístupy. Je vhodné se orientovat např. podle informací na webu, kde psychoterapeuti často uvádí možné obtíže, se kterými pomáhají a také svými slovy přibližují své pojetí práce. Pokud intuitivně cítíte, „že Vám toto pojetí psychoterapie sedí“, jste na dobré cestě.

Společným směrem terapeutů terapie-slovem.cz je systemický přístup k terapii. Terapeuti se vnímají jako partneři klientů, či jejich průvodci. Předpokládají, že odborníkem na řešení je klient sám a pomocí vhodně položených otázek, které mohou být někdy pro klienty nezvyklé, otevírají v mysli klientů nové obzory. Systemičtí terapeuti umí provázet na cestě k řešením i bez analýzy minulosti, pozornost orientují na současnost.

  • Vzbuzuje ve mně psychoterapeut důvěru?
Neváhejte si pročíst informace na webu psychoterapeuta, či si zjistit zkušenosti známých s konkrétním psychoterapeutem. Můžete psychoterapeuta kontaktovat, doptat se na to, co Vás ke spolupráci napadá,… Můžete také s psychoterapeutem zkusit první konzultaci, která Vám poskytne zážitek, zda Vám konkrétní terapeut lidsky sedí. Následujte své pocity, intuici,… Je v pořádku, když po první konzultaci řeknete, že Vám přístup terapeuta nevyhovuje.

...klíčovým faktorem účinku psychoterapie je vztah mezi klientem a psychoterapeutem...

Terapeuti terapie-slovem.cz jsou připraveni Vám zodpovědět Vaše případné dotazy ke spolupráci ještě před jejím zahájením pomocí emailu či telefonické komunikace. Na závěr prvního setkání se Vás budou ptát, jak jste první společné setkání prožili a zda chcete pokračovat společně.
Dostupné výzkumy o účinku psychoterapie dokládají, že klíčovým faktorem účinku psychoterapie je vztah mezi klientem a psychoterapeutem. Proto je užitečné dát na své pocity ze spolupráce a prožívanou důvěru. Terapeuti s vyšší efektivitou jsou ti, kteří lépe reagují ve spolupráci s klienty v kolaborativním a empatickém duchu (Anderson et al., 2009).

Použité zdroje:
Anderson, T., et al. (2009). Therapist effects: Facilitative interpersonal skills as a predictor of therapist success. Journal of Clinical Psychology, 65(7), 755–768. https://doi.org/10.1002/jclp.20583

Mgr. et Mgr. Štěpánka Hermannová

Konzultace s reflektujícím týmem aneb Víc hlav, víc ví

Konzultace s reflektujícím týmem je dílčí metoda systemické psychoterapie. Je využívána zejména v zahraničí, ovšem i v českém prostředí se již lze setkat s nabídkou této metody. 
Terapeuti terapie-slovem.cz tuto metodu osvědčeně používají k posílení efektivity spolupráce s klienty.

  • Co je to reflektující tým?
Významným představitelem této metody je norský terapeut Tom Anderson (1990). Autoři Schlippe a Schweitzer (2006) přibližují podstatu významu reflektujícího týmu v konzultaci: „Jde o vytvoření atmosféry spolupráce usnadňující asociační myšlení, vytváření a vnímání vztahů mezi věcmi a událostmi.“. Klienti tak mají příležitost ve spolupracující atmosféře získat další inspirace, podněty k zamyšlení, jež je posílí a vybaví na další cestu ke změně.

  • Jak konzultace s reflektujícím týmem probíhá?

Image 1

...Z reflektujícího týmu díky odlišným zkušenostem terapeutů a odlišným pracovním kontextům, v nichž se pohybují, zaznívají další nápady, podněty, pocity, všimnutí, obdiv, inspirace směřující k řešení obtíží klienta...

Nejprve proběhne nabídka terapeuta reflektující tým do konzultace přizvat, případně si klient může o tuto možnost zažádat. Klient se může na základě přiblížení metody svobodně rozhodnout, zda chce s reflektujícím týmem pracovat. Členové reflektujícího týmu jsou vázáni dohodou jako terapeut s klientem, včetně mlčenlivosti.

Tým 2-3 dalších terapeutů sedí při konzultaci odděleně v kroužku. Vedoucí terapeut vede konzultaci s klientem/klienty a členové týmu poslouchají a zapisují si, co je napadá k vyřčenému. 1 - 2 krát za konzultaci vedoucí terapeut předá reflektujícímu týmu na 3-5 minut slovo. Z reflektujícího týmu díky odlišným zkušenostem terapeutů a odlišným pracovním kontextům, v nichž se pohybují, zaznívají další nápady, podněty, pocity, všimnutí, obdiv, inspirace směřující k řešení obtíží klienta. Klient nehovoří přímo s členy reflektujícího týmu. Po vrácení slova k vedoucímu terapeutovi pokračuje terapeut v rozhovoru s klientem o tom, co zaznělo z týmu zajímavého, užitečného a pokračuje konzultace standardním způsobem.

  • Co říkají klienti na zkušenost s reflektujícím týmem?
Klienti se zkušeností konzultace s reflektujícím týmem terapie-slovem.cz oceňují zejména širokou paletu podnětů, které z týmu zaznívají: „Bylo velmi zajímavé slyšet další pohled na můj problém“. Sdílí své pocity, že do první konzultace vstupovali s lehkou nervozitou, od které pomohl pevně daný rámec průběhu a že po chvíli konzultace na přítomnost dalších terapeutů zapomněli, dokud nedostal tým slovo: „Byla jsem překvapená, že atmosféra při konzultaci byla taková, jak jsem na ni zvyklá z konzultací s mým terapeutem, dokonce jsem se před týmem i rozplakala a cítila jsem se v tom dobře.“. Některé myšlenky, které zaznějí v týmu, provází klienty ještě dlouho poté, co konzultace s týmem proběhne. Zajímavým zážitkem pro klienty někdy je mít v týmu terapeuty druhého pohlaví či odlišného věku, než je sám jejich terapeut „Byl jsem dost zvědavý, co na to řeknou ženy z týmu, fakt jsem byl zvědavý na ženský pohled na věc.“. Vyslovují zájem o další konzultace s týmem.

...Reflektující tým má jistý přínos v procesu individuální, párové i rodinné terapie...

Tým terapeutů terapie-slovem.cz je zvyklý nabízet konzultace s reflektujícím týmem. Reflektující tým lze uskutečnit při osobních setkáních i online setkáních. Reflektující tým má jistý přínos v procesu individuální, párové i rodinné terapie. Terapeuti terapie-slovem.cz aktuálně poskytují možnost konzultace s reflektujícím týmem za stejnou cenu, jako je cena za konzultaci s jedním terapeutem.

Použité zdroje:
ANDERSEN, Tom  Das reflektierende Team. Dortmund. Modernes Lernen. 1990.
SCHLIPPE, Arist von a Jochen SCHWEITZER. Systemická terapie a poradenství. Brno: Cesta, c2006. ISBN 80-7295-082-7.

Michal Prívara Ph.D.

Vztah jako místo setkání já a ty

Článek od terapeuta Michala je zamyšlením nad vztahy v současné době a důležitostí lásky a odpovědnosti ve vztazích. V současné době má člověk mnoho moderních technologických prostředků, které by mu měly usnadnit život. Moderní technologie ve vztazích nenahradí člověka, protože pro autentický lidský vztah jsou důležití dva lidé, aby byl člověk člověku člověkem. Vstoupením do vztahu může člověk poznávat a objevovat jedinečnost druhého individua.

Image 1

...Žijeme v době, kdy je kladen velký důraz na individualitu, jedinečnost a svobodu moderního člověka...

Lidské dějiny podobně jako lidský život nejsou dopředu naprogramovány a není možné mít odpovědi na všechny otázky života. Žít život by mělo znamenat rozhodnout se poznávat, hledat, objevovat a setkávat se sám se sebou a s druhým člověkem. Lidský jedinec se může v každém druhém člověku setkat s osobou v pozitivním, ale i negativním slova smyslu. Je to střetnutí dvou světů, které jsou rozdílné. Člověk má své hodnoty, priority, zájmy, nadšení, touhy, schopnosti a směr nějakého putování. Na základě těchto aspektů pak ve svém životě pracujea používá lásku jako způsob, kterým se v setkání s druhým individuem snaží projevovat.

Ovšem vlivem tlaků postmoderní doby je u každého jedince vědomý, ale i nevědomý tlak na jeho vnímání, co to znamená láska. Rovněž je zde tlak na jeho hodnoty, vzorce chování a myšlení. A i když se člověk zdánlivě může cítit svobodný, může postupně pozorovat, že žije a vytváří vztahy, které mohou být poznamenány nutkavou potřebou sebeuspokojení, nesmyslných aktivit, zneužívání a manipulací. Vztah je tím následně ovlivněn a již není oním potřebným místem setkání, nýbrž prostředím, kde člověk nasazuje svou masku.

Žijeme v době, kdy je kladen velký důraz na individualitu,jedinečnost a svobodu moderního člověka. Současně tato doba ovšem vytváří podmínky pro vztah, kde člověk může rozvíjet svou svobodu bez odpovědnosti. Jenomže i když tento typ svobody přináší člověku nezávislost a racionalitu, často bez emocí, tak ho činí často izolovaným, bezmocným, depresivním a úzkostným. [1] Tento vnitřní konflikt mu může ukazovat, že ke vztahu k druhému člověku se ještě nenaučil přistupovat odpovědně a lidsky, a to navzdory svému intelektuálnímu vzdělání. Jím vnímané pojetí svobody a chování ovlivněné postmoderní kulturou mu neumožňuje plně rozvinout jeho „já“ k druhému „ty“.

V tomto smyslu je možné vidět v dnešní společnosti mnoho izolovaných jedinců často s vysokým vzděláním a postavením, kteří sice vztahy rozvíjejí, nemohou v nich ale dojít k jejich vnitřnímu plnému rozvinutí. Navzdory tomu, že má člověk vztahy, tak se v nich může cítit osamocený a nepochopený. Různé typy bolesti rovněž člověka uzavírají a často mu znemožňují vztahy rozvíjet. Proto v dnešní společnosti je možné vidět mnoho smutných lidí. A to i přesto, že jejich životní potenciál je velký.

Nic nezaznamenává následky smutného života tak názorně jako lidské tělo. Dnešní člověk může být ze svého života a svých vztahů otřesený, protože zažil například nějakou formu bolesti – ať v osobním, nebo i profesním životě. Otřesený člověk ve vztazích může získat, ale i dát hodně – pokud zůstane otevřený. Musí opustit své narcistické touhy a mít ochotu vydat se na místo setkání, které ho může vyvést z krize postmoderního člověka.

Jak již Jung ve své době poukazoval, rychlost pokroku a rychle měnící se vnější svět vytváří také prostor a možnost pro nějakou formu různých katastrof. [2]Tyto formy katastrof v mnoha dimenzích je možné pozorovat i ve vztazích. Dnešní člověk potřebuje zažít otřes svého vnitřního, ale i vnějšího světa, aby byl schopen reflektovat skutečný stav svého života, ale i života společnosti. Protože velké postoje a obnovy nikdy nepřicházejí shora od politiků a institucí, ale zdola od lidí, co v sobě nalézají touhu po praktikování lásky a rozvíjení vztahů. [3] V dnešní společnosti je člověk často už jenom číslo v nějaké statistice nebo nějaké databázi. [4] Je potřeba mu znovu vrátit jeho lidskou jedinečnost, jeho neopakovatelný život.

Vztah a poznání 
Schopnost reflexe vzniká, když vzniká poznávání poznání člověkem. S tím také souvisí otázka ovlivnění tohoto procesu poznávání okolím jedince a sebou samým. V tomto ohledu je důležitá reflexe toho, co člověk dělá ve svém životě ve vztahu k sobě a k druhým lidem. Je to reflexe bez měřících přístrojů, reflexe, která vybízí člověka znovu přezkoumávat dosavadní způsoby bytí ve vztazích a podílet se na jejich funkčnosti. Z tohoto hlediska je v dnešní rychlé postmoderní době potřeba se zastavit, vracet se, revidovat a reflektovat. [5]

Často se dnes mluví o vědě, poznání a různých jejich metateoriích. Mnoho lidí touží po poznání a jsou ochotni za to vynaložit nemalé finanční prostředky. V dnešní společnosti, ve které žijeme, se i mnoho odborníků někdy prezentuje jako ti, kdo vědí, co je to „správné poznání“ a jaký je k němu klíč. Lidé touží po jistotách a chtějí v nich žít. Často jsou to ale iluze, které je uvádějí do subjektivní slepoty. Člověku, jenž své „jistoty“ neodloží, můžou v důsledku bránit ve skutečném porozumění stavu poznání a mít na základě toho nějakou zkušenost. Tyto jistoty pak můžou dále způsobovat to, že člověka uvádějí do samoty. Její stín je možné překročit pouze tehdy, když vykročíme do světa. Světa, který bychom měli my lidé vytvářet spolu. [6] Předpokladem pro to je, že člověk bude otevřený vztahům. Skutečnosti, které často vidí jeden člověk svým okem, může jiný člověk vnímat z úplně jiného pohledu a stavu poznání. 

Ve vztahu dochází k výměně informací, k ovlivňování, výchově, ale i manipulaci. K tomu se využívají verbální a nonverbální způsoby komunikace. Každý člověknějak komunikuje a nějak interpretuje a je to jeho subjektivní podání, jak to vnímá on. „Vše řečené, je řečené někým.“ [7] Kromě toho tento kontext naznačuje, že je důležité se ptát po identitě – kým je dotyčný ve vztahu a kdo se to snaží poznávat. Ve společnosti, která je poznačená mnohými změnami, se jeví jako vhodné poznávat identitu člověka, který poznává. Tato identita poznávání by měla o člověku ukazovat, jaký je jeho životní styl či směřování – jak se jeví v tomto světe, jaké jsou jeho etické a morální postoje. To se pak může projevovat v jeho způsobu, jak je tvůrčí a jak přistupuje k druhému člověku. [8]

Vlivem současné doby ovšem člověk tvůrčí často není, ale funguje podobně jako nějaký stroj. Moderní člověk se o sebe bojí a pod rouškou touhy po svobodě zaprodává svou identitu novodobým formám diktátorů v podobě tlaku na dokonalé tělo, vybraného způsobu oblékání či využívání různých druhů závislostí. A i když sám sebe přesvědčuje, že je svobodný, tak žije v diktatuře dnešní moderní doby a ztrácí svou identitu. [9] Navzdory tomu tento typ moderního člověka dává ve svém životě do popředí relativní hodnoty jako jsou kariéra, věda, sex, peníze, společenské postavení nebo uznání. [10] Tyto hodnoty člověka ovlivňují a formují jeho charakter do hloubky, což pak působí na to, jak se člověk projevuje ve vztazích. Současný člověk je i navzdory poznání nezralý a často mu schází nezávislost a objektivita. Přitom je emocionálně nedospělý a je schopný zničit sám sebe, ale i hodnotu vztahu. [11] Toto zjištění vede k poukázání na negativní vývoj dnešní postmoderní doby, ve které se jedinec ztrácí, protože v jeho poznávání svobody chybí dostatek orientace, odpovědnosti, smyslu života a základních norem. Člověk je prostoupen prázdnotou, kterou neumí legitimně naplnit. [12] Další skutečností je že poznání člověka nespočívá jenom na pravdě, ale také na omylu. Jenomže dnešní člověk si často omyl připustit nechce. [13]

Problém člověka – chybějící láska
Jung tvrdil, že s duchem doby není možné vést jen tak nějakou formu hry, protože tento duch se snažístát se jakousi formou pseudonáboženství a k tomu si často vyhrazuje právo na to, že má zdroj pravdy a poznání. [14] Toto Jungovo zkonstatování je možné vidět i v dnešní době, kdy dochází k relativizaci hodnot a i vztahů. Člověku dnešní doby chybí zkušenost a stabilita, vnímá často všechno jen jako dočasné. Přitom zkušenost, kterou člověk prožívá anebo zažívá, je psychická a bezprostřední, protože člověka ovlivňuje. A tak může u jedince docházet ke konfliktu jeho vnitřního světa se světem venku kolem něho. [15] K tomuto konfliktu může docházet též mezi hodnotami, které vyznává jedinec,a hodnotami jiného individua nebo společnosti, se kterými probíhá interakce.

Už Fromm si všímá u Freuda jeho pojetí lidských vztahů a poukazuje na fakt, že člověk vstupuje do vztahu, když potřebuje uspokojit své potřeby. V tomto smyslu je vlastně druhý člověk prostředkem k uspokojení vlastních tužeb. [16] To v dnešní postmoderní společnosti poukazuje na konzumní tržní způsob života. Chybí zde vztah k druhému jedinci. Jde vlastně jenom o uspokojení potřeb individua. Člověk vidí často jen takové potřeby, jaké má on sám a jiné aspekty ve vztahu přehlíží. Tím, že dnešní moderní člověk je zaměřený na konzum a sám na sebe, tak je vlastně často osamocený a tím mu chybí spojení se společenstvím, chybí mu vztahy. Těch opravdově „moderních lidí současnosti“ je málo. Tito lidé se snaží být propojeni ve vztazích a jsou si plně vědomi své existence. [17] Mnoho ostatních pak není schopno žít vztahy a dát něco ze sebe. Je u nich velká nestabilita, příznačná dnešní době: to, co platí dnes, je zítra už minulostí. [18]Fromm nahlíží na vztahy kriticky, říká, že dnešní člověk má problém vidět ve vztahu druhého. Člověk podle něj zůstává jenom na povrchu a druhému neukazuje hloubku své duše. Dále poukazuje na to, že pro mnoho těchto vztahů je příznačná ubohost, která se právě v dnešní době projevuje úsměvy a falešností. Mnoho lidí se usmívá, ale ne ze srdce. V dnešních quasi kamarádských a přátelských vztazích lidé jenom konzumují, co aktuálně potřebují. [19]

Toto poznání vede k tomu, že člověku může chybět vlastní kreativita, která by mu umožňovala existenciálně rozvíjet jeho život, a tedy hledá kompenzační mechanizmy. Kreativita má totiž potenciál umožňovat člověku rozvoj jeho dobrých vlastností, které jsou v jeho nitru často neobjevené. Proto dnes pozorujeme ve vztazích tolik násilí v různých formách. Násilí je vlastně náhražka za život, který je prázdný, osamocený a nenaplněný. Navzdory negaci života, znechucení či zklamání je zde ještě pořád cítit lidská potřeba žít a dát životu alespoň nějaké naplnění. [20] Tento stav poukazuje na to, že člověk trpí, že má nějakou formu hluboké poruchy, a tím je chybějící láska k životu. [21] Vnitřní těžkosti mohou v člověku vyvolávat rozpor, který se může projevovat úzkostí. Tato úzkost je vlastně voláním nitra člověka zpět po jeho autenticitě. [22] Autenticitu je možné znovu hledat a objevit, když člověk bude mít zkušenost s potřebností druhého. V tomto setkání tváří v tvář může člověk postupně hledat, kde se vytratila v jeho životě láska.Musí si připustit, že nemůže utíkat před utrpením a mít strach nebo neschopnost trpět, což je typické pro dnešní společnost. [23]

Prázdné místo po chybějící existenciální lásce se nedá zaplnit tím, co předkládá současnost. V tomto kontextu tam, kde chybí láska, je problematické vidět bolest a utrpení. V našípostmoderní době se často utrpení popírá [24] a přehlušuje se různými formami zábavy, které umožňují útěk od reality. Dalším příkladem chybějící lásky a prázdnoty člověka je vědomé přehlédnutí bolesti druhého a odmítnutí ponořit se do jeho trápení. [25] Když se člověk rozhlédne kolem sebe, zjistí, že jsou kolem něj tváře, které na něj volají a vyžadují nějakou adekvátní reakci. [26] Tou je jednání v lásce, kde člověk nevidí jenom sám sebe, ale druhého. [27] Rovněž je příznačné pro ducha dnešní doby hledání formy, jak tišit utrpení a utíkat od něj. [28]Utrpení se ve společnosti kompenzuje náhradními formami uspokojování, jakými jsou sex a konzumní styl života. Ovšem tyto způsoby tišení mají stoupající tendenci a často z nich vznikají závislosti v mnoha podobách. V neposlední řadě současná masmédia a různé formy manipulace způsobují zastírání utrpení [29] a přenášení odpovědnosti na instituce.

Vztah a láska jako důležitá esence
Někteří autoři poukazují, že vztah je samým základem existence. [30] V tomto kontextu člověk patří k člověku. [31] Ve skutečném vztahu dochází ke setkání tváří v tvář, člověk se potkává v obrazu své nahoty. Lévinas vnímá setkávání s druhým člověkem jako něco mimořádného. V tomto střetnutí druhý člověk člověka přesahuje, vpadá do prostoru vztahu a ukazuje se jako bytost, která je sama sebou. Ten druhý člověk se ukazuje tomu prvnímu a čeká na reakci, kterou k němu zaujme. [32] Dále Lévinas poukazuje na zkušenost s druhým člověkem, která je ve vztahu důležitá: „Jistota existence a uznání druhého v jeho představě jinakosti na rovině metafyzické a kognitivní nejsou pro něho nikdy odlučitelné od konkrétního uznání a přijetí druhého ve světě naší lidsky prožívané zkušenosti.“ [33]Nahota tváře ve vztahu vybízí osloveného, aby při pohledu do tváře oslovujícího neodvracel svou tvář, ale zaujmul odpovědný postoj. Nahlíženo touto optikou je setkání transcendující. [34] O to více je v dnešním světě lidský jedinec ve svém nitru volán a oslovován, aby nebyl ve vztahu k druhému člověkupřehlížen. Aby viděl, že potřebuje pomoc, podporu a blízkost, aby byl ve vztazích odpovědný. Je potřebné, aby důležitost jeho role ve vztahu nebyla opomíjena. Toto praktikování lásky, které má existenciální rozměr, umožňuje člověku se zásadnějším způsobem přiblížit své osobnosti a žít autentičtějším způsobem života. Fromm dodává, že pro takový postoj je důležité se o druhého nejenom zajímat, ale být s ním v tom všem. A to je víc než jenom se zajímat. [35]

Některé poznatky naznačují, že člověk dnešní moderní doby by měl znovu prožít zkušenost ducha. [36] Podobně se dá zkonstatovat, že sdílená bolest je poloviční bolest. S osobou, se kterou soucítíme, se podílíme též na její bolesti a tuto bolest pak skutečně spoluprožíváme. [37] Utrpení, se kterým se člověk setkává,ho činí otevřenějším k lásce. Proto je láska většinou jako jednání k druhému neviditelná a neslyšitelná. Jeví se jako skrytý implicitní podtón v mezilidských vztazích. Projevy a činy lásky jsou nesmírně důležité ve vztazích v dnešní společnosti, aby mírnili utrpení, které často není vidět. Láska je místo setkání ve vztahu dvou rozdílných osobností a jejich postoj jim může umožňovat poznávání toho druhého, dotknout se jejich existenciální hloubky. 

Odpovědnost člověka
Každý jeden člověk je vybízen k odpovědnosti [38] a postoji lásky – ne všichni lidé, ale každý jednotlivec.Přičemž se nedá přenášet v dnešní společnosti odpovědnost jenom na instituce, ale chce to postoj každého jedince. Fromm si všímá, že potřebu pomoci od druhého člověka má každý jedinec v sobě a pociťuje ji již od dětství. [39] Z toho vyplývá, že je důležité ve vztahu vidět druhého a při pohledu na něj se ptát a reflektovat, co jeho tvář znamená. Tento pohled by měl člověka vybízet k odpovědnému jednání. Láska by měla být víc než síla vztahů, mělo by to být něco, co podporuje tvoření. Láska se vytváří vztahem, poznáváním a porozuměním. Vytváří prostor pro druhého, pro jeho rozvoj a případné zmírnění jeho utrpení. V tomto duchu říká Buber, že „láska je odpovědnost jednotlivého Já za jednotlivé Ty.“ [40] Nakolik je člověk skutečně lidský a autentický, tak natolik žije opravdový život. Podobně Fromm dodává, že „život je mistrovským dílem každého jednoho člověka…“ [41]Zmiňované mistrovské dílo je možné naplnit vztahem k druhému, v kterém se člověk může stát celým. [42] Pevný vztah člověku pomůže jak v osobním, tak i společném úsilí zvládat jednotlivé životní výzvy, zlepšovat mu úroveň socializace, rozvíjet sounáležitost, ale také posilovat pocit bezpečí. [43]Podle některých uvažování může být proto láska vnímaná jako podmínka socializace. [44]Z výše uvedeného vyplývá, že vztah jako místo setkání je vlastně svět, ve kterém člověk může existovat. Tahle vzájemná interakce na lidi působí.Člověk má jenom ten svět, který je schopen v lásce s druhými jedinci vytvářet a za něj pak také odpovídat. [45]

Láska tvoří také ontologický základ pojmů jako jsou vztah, empatie, blízkost. V dnešní době došlo k znehodnocení a relativizovaní pojmů láska, utrpení a bolest. Ztrácí se hloubka a lidé se vzájemně odcizují. Žít opravdový život je vyjádření skutečné lidské autenticity jedince, která mu může dát nový rozměr, směřování, či sílu. Jakákoliv forma trápení se po nějaké době proměňuje v utrpení, a to vybízí člověka k autentickému jednání ve vztahu prostřednictvím lásky, kde se vytváří prostor pro případné zmírnění utrpení. Dnešní postmoderní doba je ochuzená o autenticitu a hloubku vztahu, kde člověk tváří v tvář druhému člověku může poznávat a žít hlubší hodnoty, které mají nějakou stabilitu a platnost. Ve vztahu v místě setkání může člověk díky druhému individuu poznávat, že je každý z nich jedinečná, neopakovatelná bytost. Každý žije neopakovatelný život, ve kterém se konfrontuje se životem samotným, ale také s láskou a utrpením. Tyto aspekty se nedají ani v současné době ničím adekvátním nahradit. Navzdory devalvaci hodnot neexistuje v dnešní době žádná náhrada za skutečné existenciální vztahy. Toto přistupování k druhému „Ty“ by se mělo odehrávat v prostoru empatie, autenticity a akceptace. To znamená, že při empatii se člověk snaží pochopit druhého člověka, přičemž ale každému člověku ve vztahu zůstává vlastní identita a názor. V tomto smyslu může být vztah kreativní místo setkání a vzájemného obohacení.
 
Použité zdroje:
     [1] Srov. FROMM, E. Strach ze svobody. Praha: Portál, 2014, s. 10.
    [2] Srov. JUNG, C. G. Duše moderního člověka. Brno: Atlantis, 1994, s. 41.
    [3] Srov. JUNG, C. G. Duše moderního člověka. Brno: Atlantis, 1994, s. 46.
    [4] Srov. JUNG, C. G. Duše moderního člověka. Brno: Atlantis, 1994, s. 199.
    [5] Srov. ŠIMEK, J.; ŠPALEK, V. Filozofické základy lékařské etiky. Praha: Grada, 2003, s. 7-19.
    [6] Srov. MATURANA, H. R.; VARELA, F. J. Strom poznání. Praha: Portál, 2016, s. 11-18.
    [7] MATURANA, H. R.; VARELA, F. J. Strom poznání. Praha: Portál, 2016, s. 20.
    [8] Srov. FROMM, E. Mít, nebo být? Praha: Portál, 2020, s. 59.  
    [9] Srov. FROMM, E. Strach ze svobody. Praha: Portál, 2014, s. 13.
    [10] Srov. KÜNG, H. Freud a budoucnost náboženství. Praha: Vyšehrad, 2010, s. 114.
    [11] Srov. FROMM, E. Strach ze svobody. Praha: Portál, 2014, s. 15.
    [12] Srov. KÜNG, H. Freud a budoucnost náboženství. Praha: Vyšehrad, 2010, s. 117.
    [13] Srov. JUNG, C. G. Duše moderního člověka. Brno: Atlantis, 1994, s. 30.
    [14] Srov. JUNG, C. G. Duše moderního člověka. Brno: Atlantis, 1994, s. 12.
    [15] Srov. JUNG, C. G. Duše moderního člověka. Brno: Atlantis, 1994, s. 23.
    [16]Srov. FROMM, E. Strach ze svobody. Praha: Portál, 2014, s. 23.
    [17] Srov. JUNG, C. G. Duše moderního člověka. Brno: Atlantis, 1994, s. 35.
    [18] Srov. JUNG, C. G. Duše moderního člověka. Brno: Atlantis, 1994, s. 37.
    [19] Srov. FROMM, E. Umění naslouchat. Praha: Portál, 2018, s. 159.
    [20] Srov. FROMM, E. Lidské srdce. Praha: Nakladatelství Josefa Šimona, 1996, s. 31.
    [21] Srov. FROMM, E. Umění naslouchat. Praha: Portál, 2018, s. 23.
    [22] Srov. ŠIMEK, J.; ŠPALEK, V. Filozofické základy lékařské etiky. Praha: Grada, 2003, s. 56.
    [23]Srov. KÜNG, H. Freud a budoucnost náboženství. Praha: Vyšehrad, 2010, s. 118.
    [24]Srov. KÜNG, H. Freud a budoucnost náboženství. Praha: Vyšehrad, 2010, s. 118.
    [25]Srov. KÜNG, H. Freud a budoucnost náboženství. Praha: Vyšehrad, 2010, s. 118.
    [26] Srov. LÉVINAS, E. Být pro druhého. Praha: Zvon, 1997, s. 17.
    [27] Srov. LÉVINAS, E. Být pro druhého. Praha: Zvon, 1997, s. 40.
    [28]Srov. KÜNG, H. Freud a budoucnost náboženství. Praha: Vyšehrad, 2010, s. 118.
    [29]Srov. KÜNG, H. Freud a budoucnost náboženství. Praha: Vyšehrad, 2010, s. 118.
    [30] Srov. ŠIMEK, J.; ŠPALEK, V. Filozofické základy lékařské etiky. Praha: Grada, 2003, s. 79.
    [31] Srov. SCHWEITZER, A. Nauka úcty k životu. Praha: DharmaGaia, 1993, s. 33.
    [32] Srov. LÉVINAS, E. Být pro druhého. Praha: Zvon, 1997, s. 12.
    [33] LÉVINAS, E. Být pro druhého. Praha: Zvon, 1997, s. 13.
    [34] Srov. LÉVINAS, E. Být pro druhého. Praha: Zvon, 1997, s. 14.
    [35] Srov. FROMM, E. Umění naslouchat. Praha: Portál, 2018, s. 155.
    [36] Srov. JUNG, C. G. Duše moderního člověka. Brno: Atlantis, 1994, s. 33.
    [37] Srov. HONZÁK, R. Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření. Praha: Vyšehrad, 2018, s. 54.
    [38] Srov. LÉVINAS, E. Být pro druhého. Praha: Zvon, 1997, s. 40.
    [39]Srov. FROMM, E. Strach ze svobody. Praha: Portál, 2014, s. 30.
    [40] BUBER, M. Já a Ty. Praha: Portál, 2016, s. 17.
    [41] Srov. FROMM, E. Umění naslouchat. Praha: Portál, 2018, s. 70.
    [42] Srov. BUBER, M. Problém člověka. Praha: Kalich, 1997, s. 93.
    [43] Srov. HONZÁK, R. Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření. Praha: Vyšehrad, 2018, s. 169.
    [44] Srov. MATURANA, H. R.; VARELA, F. J. Strom poznání. Praha: Portál, 2016, s. 230.
    [45] Srov. MATURANA, H. R.; VARELA, F. J. Strom poznání. Praha: Portál, 2016, s. 230-231.
   

Mgr. et Mgr. Štěpánka Hermannová

Jak se připravit na online terapii aneb tipy klientů i terapeutů 
pro užitečnou online terapii

Nejen kvůli opatřením proti šíření COVID se poskytování terapií formou online velmi rozšířilo a většina terapeutů tuto možnost nabízí jako alternativu spolupráce dosud. Pro některé klienty je online terapie obtížně představitelná, přesto má však svou nepřekonatelnou výhodu ve větší dostupnosti online terapie a bohatší možnosti výběru terapeuta. V našem článku se dočtete tipy klientů i terapeutů, kteří mají s užitečnou online terapií zkušenost.

  • 1. Pocit bezpečí
Základem terapie je pocit bezpečí. Při osobním setkání zajišťuje pocit bezpečí terapeutovna, která je pohodlnou, klidnou místností, kam nikdo během terapie nevstupuje a nenarušuje tak probíhající setkání terapeuta s klientem. V případě online terapie je velmi potřebné, aby si klient zajistil co nejbezpečnější a co nejméně rušivý prostor. V domácnosti je ideální zvolit si oddělenou klidnou místnost, kam nikdo nebude vstupovat. Někteří klienti volí pro terapii takové časy, kdy nikdo z členů rodiny není doma. Ve spolupráci jsme zažili i klienty, kterým bylo příjemné jít mimo domov třeba do lesa, nebo být v autě zaparkovaném na klidném místě, což jim pomohlo k lepší soustředěnosti a naprostému soukromí.

  • 2. Pohodlí
Běžně mívají terapeuti v terapeutovně připravené pro sebe i klienta pohodlí, ať už v podobě pohodlného křesla, polštářku, papírových kapesníků či připraveného nápoje. I tyto drobnosti přispívají k pocitu pohody.

  • 3. Bezvadná technika
Sami terapeuti ještě doporučují mít zejména před prvním setkáním vyzkoušené připojení, aby fungoval zvuk, obraz a klient tak řešením běžných technických potíží nepřicházel o vyměřený čas s terapeutem.

  • 4. Terapeutický rituál
Klienti na základě zkušenosti s oběma formami zmiňovali také jako důležitý terapeutický rituál. „Víte, já k vám do terapeutovny chodím pěšky a už při té procházce se začínám zaměřovat na sebe, přemítám, jaký jsem měl týden a co bych chtěl dnes řešit na terapii. Když jsme se měli propojit online, také jsem šel na půl hodinovou procházku, abych měl pro sebe tento důležitý čas před terapií.“. A skutečně, vytvořit si takový rituál i pro online terapii, může být velmi prospívající samotné terapii. To samé platí o času po terapii, kdy klient může zažívat velmi užitečný čas, pokud má ještě prostor přemítat nad uskutečněným setkáním.


Image 1

...V každém případě naslouchejte sami sobě a hledejte to, co považujete pro sebe za vhodné...

V každém případě naslouchejte sami sobě a hledejte to, co považujete pro sebe za vhodné. Pokud se při volbě terapie domníváte, že online terapie pro Vás nebude to pravé a jinou možnost nemáte, nebo jste na vážkách, můžete si s terapeutem online terapii vyzkoušet a pak se na základě svého zážitku rozhodnout. Terapeuti terapie-slovem.cz Vás v každém případě podpoří ve Vašem hledání toho, co je pro Vás vhodné.

© 2024 Vytvořila Štěpánka Hermannová.